Když nemůžeš, tak přidej!

To jsem takhle jednou byla po 24 hodinové směně. Bylo krásně. Jaro začínalo, otužilci vytahovali žabky místo pevné obuvi, alergici vytahovali kapesníky a inhalátory a někteří odvážnější se vytahovali tím, že zhubli a chodili hodně nalehko.

Já se svým výrazem zasloužilého strážce hrobky šla vstříc slunnému ránu (spíš jsem se poslepu potácela za vůní kávy, kam mě přítel nenápadně nasměroval). Bylo nám příjemně. Tak příjemně, že jsme přejeli do další kavárny a opět jsme se občerstvili. Strávili jsme takto krásné dopoledne a vyprávěli si všechno, co se přihodilo za celý den a noc, co jsme se neviděli. Najednou bylo poledne, tak proč se rovnou nenajíst v naší oblíbené restauraci? Tak jsme i učinili a s plnými bříšky se odebrali domů.

Po jídle jsem měla chuť se konečně natáhnout, ale přítel vypadal nesouhlasně. Přece jsem nepracovala celou noc, tak žádný spaní! Dnes se má konečně oteplit, začneme terasovou sezónu! Jako důkaz svých slov držel v ruce lopatku a kropáček a koukal nesmlouvavě jako učitel pracovních činností na základní škole s tím, že pokud cítím únavu musím to překonat. Dobře no, jsem ještě mladá, výkonná a energeticky nenáročná jako pračka A+. Další den jsem měla volno, tak se nebudu změkčile krčit v naší psem zaprděné kůče a pěkně se s knihou usadím na terase, čerstvém vzduchu a s dobrým nápojem budu svojí smečce příjemným společníkem.

Přítel mě k nespánku motivoval tak dlouho, až ho to poněkud zmohlo a usnul. Co jsem ovšem považovala za opravdovou zradu bylo to, že pes ho následoval a nechali mě probdít ten krásný den o samotě. Bála jsem se jít na terasu, abych je nevzbudila. Usnula bych bývala taky, ale bránila mi v tom zlost a touha mu vše vyčíst jen co se vzbudí.

To jsem si ale počkala. Skoro 2 hodiny. Přítel chrápal tak nahlas až ho to samotného budilo a jako obvykle se mi pak snažil namluvit, že jen přemýšlel nebo pozoroval psa (se zavřenýma očima).

Když se celý odpočatý a růžový jako selátko probral, strážce hrobky byl již tentam a namísto toho tu měl bohyni pomsty, kterou bylo nutno usmířit. Připravil mi tedy terasu, žel zkonstatoval, že teplo již bylo a donesl deku. Pak čaj. A nakonec mikinu. Následně se diskrétně vzdálil nakupovat.

Předtím mi ještě položil otázku, jestli půjdeme pěšky na zmrzlinu. Na to jsem reagovala mrknutím (nikoli laškovným) přivřeným, krví podlitým okem a dál jsem syčela před sluncem jako upír, kterého vykopli z dobře vypolstrované rakve na nemilosrdné světlo.

Nakonec měl přítel pravdu v tom, že ten den byl celkem příjemný. Nepopírám, že určitou roli v tom hrál Aperol Spritz, který mi později namíchal. Během jeho konzumace jsem přemýšlela, co bude nejlepší. Nenápadný loket ve spánku nebo zbloudilá němá tvář, která půjde náhodou okolo a vypustí ze sebe trochu plynu s účinkem anestetika směrem k odpůrci spánku…?

Jojo, když nemůžeš, tak přidej, říká se. Ale pak se nedivte, když v cíli možná zůstanete sami!