Káva

Co se týká kávy, nikdy jsem jí narozdíl od mého přítele nepřišla na chuť. S výjimkou koktejlu Bílý medvěd (White Russian), to se dá vydržet (ten však obsahuje jen kávový likér). Jinak mi ale káva v podstatě nic moc neříká. Přesto je důležitou a neodmyslitelnou součástí naší domácnosti.

Když začalo covidové šílenství, propadla jsem na okamžik panice. Důvodem nebyl žádný virus, nýbrž fakt, že nám přestal fungovat kávovar. Uměla jsem si totiž představit, jak velké následky na psychiku přítele, mě a potažmo i našich psů by to mělo. A ty následky, troufám si tvrdit, by byly nedozírné. To, co by u mého přítele nastalo by se dalo srovnat možná  jen s tím, kdyby se vyhlásila prohibice na Moravě. A to jsem si v žádném případě nemohla dovolit. Z tohoto důvodu jsem promptně zakoupila kávovar nový (lepší!). Samozřejmě si ho přítel vybral sám.

Byla jsem moc ráda, když se nově zakoupený přístroj usadil na polici našeho kávového koutku a těšila jsem se, jak přítel bude kávat hinky (konzumovat kávu hezky venku). Přes bluetooth se s kávovarem jeho nový majitel domluvil, v kolik ráno udělá kávu, jak velkou a silnou. Skutečně přítel ráno nestihl ani spláchnout a kávovar už začal s přípravou nápoje.

V době, kdy byl kávovar nový jsem k němu měla nadmíru ambivalentní postoj. Mnohdy to byl spojenec, který mi avizoval, že přítel už parkuje před domem a než dohučel, stihla jsem vše v bytě nastražit tak, aby to nasvědčovalo tomu, jak těžce jsem se celý den učila na atestaci. Tedy ne, že jsem vstala kolem deváté, koukla jsem se na film, udělala jsem jednu pračku, umyla nádobí, dala si k obědu bůček s knedlíkem a se zelím, koukla se na další film a když už jsem si konečně spokojeně odříhla po pivu k obědu a začala pročítat otázky, ta kysna začala hučet. Vlastně mě vždy škodolibě upozornila na to, že jsem zase skoro nic nestihla! Pokud jsem si chtěla udělat čaj a zadala ohřev vody, hlásila mi, že je nacpaná kapslemi. Nebo jí chyběla voda. Výjimkou nebylo ani to, že mi ohřála příliš málo vody nebo zase tolik, že černý lógr kapal Maxíkovi na jeho bílou hlavu přesně mezi dvě vypoulené oči, které mi naznačovaly, že jeho panička je přinejmenším idiot a tohle by přece zvládnul každý vořech. Zkrátka pokaždé, když jsem se ke kysně přiblížila, měla nějaký problém.

Vrcholem ovšem bylo, když jsem jedno ráno, ještě v polospánku vrněla v peřinách, když slyším: "Já tě mám tak rád...jsem moc rád, že tě mám!", načež začal ten krám hučet. Slova lásky ihned po probuzení tedy nebyla adresována mě, ale výrobníku kávy. Když jsem však viděla, jak šťastně přítel vypadá, a to jen díky kávě, stálo mi to za to. Do té doby jsem se domnívala, že takovou radost bych mu udělala jen kdybych seděla nahá ve Ferrari. Takže kafařům zdar a dobrou chuť!

(Včera po mě chtěla kysna odvápnit. Pch! Ať si napíše svému, vlastně mému příteli!)