Jediná láska za peníze
"Koupit psa je jediný způsob, jak získat za
peníze lásku."
- George Bernard Shaw
Pokud si myslíte, že dnes budu psát o nejstarším řemeslu, jste na omylu. Již jsem vám psala o svých dvou pejscích (viz článek Život se Smraďochem a Fešák Hubert). Přesto bych vám dnes chtěla sdělit něco o buldočcích zase trochu z jiného pohledu.
Jestli ve vás pejsek něco probudí, je to smysl pro humor. Obzvláště buldočci jsou skvělým zdrojem zábavy. Zpravidla mají dobrou náladu a už jen pohled na ně vám tu vaší, ať už je jakákoli, vylepší.
Nikdy jsem nebyla zrovna příznivcem dělání ze zvířat dětičky, oblékání pejsků do oblečků, atd. Přítel na to měl však jiný názor a nakoupil oblečky, naven, pyžámka a dokonce i pláštěnku. Ta valného využití neměla, neboť pejsci po jejím svlečením byli zapaření a jejich kožich smrděl...no jako mokrý pes. Když venku pršelo, chopila jsem se oné pláštěnky, ale přítel mě rychle zastavil. Ptala jsem se ho proč tedy tu pláštěnku kupoval, když jí nemám pejskům oblékat, načež odvětil: "No, ta pláštěnka je na to...když je hezky!"
Pro mého druha je život s Hubertem docela výzva. Je totiž jak sám říká odpůrcem tlustých líných a blbých lidí. Proto si tenkrát nevědomky vybral jeho, neboť všechny tyto vlastnosti splňuje. Jestli ho tedy Hubík něco učí, určitě je to tolerance. Naštěstí ho příroda obdařila jistým komickým talentem a dávkou roztomilosti a to z toho důvodu, aby mu nakonec stejně bylo vždy a vše odpuštěno.
I když má Hubík úplně stejnou stravu jako jeho psí
soukmenovec Maxík, má neustále zácpu. Naproti tomu Maxík je zrychlený po všech
stránkách. Na buldočka je chytrý a šikovný a kdyby se pořádaly buldočí dostihy,
určitě by se mohl kvalifikovat. Hubík by si dal buřty a fandil by mu
z tribuny. Pokud by ho tam tedy někdo odnesl.
Můj kamarád nazval Hubíka dle jeho vizáže zdegenerovaným středověkým šlechticem. On se ale podle mě cítí být něčím víc, a to nejspíš sultánem. Mého přítele vycvičil do té míry, že se nechává nosit ze schodů a dokonce i do schodů. Zdá se, že by uvítal sametový polštář, na který by se mohl uvelebit a být takto odnášen na čerstvý vzduch a současně být ovíván palmovým listem. Hubíka bolí nohy a páteř, takže je to takový psí invalidní důchodce. Je to ale chytrý blbec a snaží se ze svého okolí vytřískat maximum výhod. Dokonce mám občas dojem, že by se nejraději stal velbloudem, jen aby nemusel jít ven. Abych mu ale nekřivdila - když byl na hlídání na chatě v přírodě, byl údajně opakovaně spatřen, jak křepčí mezi stromy a keříky. Přesto by se dalo říci, že Maxík je venčen a Hubík spíš nošen. Maxíkovi stačí zašustění sáčku nebo zacinkání klíči a už je u dveří. Hubert je opakovaně vyzýván k odchodu a dokud ho nevyzvednu u něj v pelechu předstírá hluchotu. Poté, co byl jednou omylem ztracen při venčení není divu.
Co se čerstvého vzduchu týče, ve společnosti buldočků s ním příliš nepočítejte. Jsou jako zákeřní špióni. Tváří se nanejvýš nevinně a pak vám uštědří takový olfaktorický vjem, že jdete do kolen. Maxík často přijde k nám do pokoje, zanechá tam své lepší já a nonšalantně odchází s výrazem: "No fuj vy čuňata, tak tady já s vámi nebudu!" Přece si nebude prdět do svého pelechu. Jindy si hlasitě uleví natolik, že se lekne až nadskočí, otočí se a začne zuřivě čuchat, co to mělo být. Občas se snaží svést své nespolečenské chování i na jiné, kdy si uleví a poté chodí očichávat nás ostatní a přitom přemýšlí, kdo je zodpovědný za ten příšerný puch.
Když se podívám do očí Maxíkovi, vidím spřízněnou duši. Když se kouknu do očí Hubertovi, vidím psa, který by nejraději sežral vše, na co přijde. Co mají ale společného je bezpodmínečná láska, kterou vám v životě dá málokdo.
Bohužel s prvním letním dnem nás Hubík pro svůj zdravotní stav nadobro opustil. Jsem ráda, že jsem o něm před časem napsala tento článek a můžu si ho pamatovat jako legračního milého pejska s buldočím srdcem na pravém místě. Náš společný čas nám zlepšoval svou pouhou přítomností.
Ačkoli konec je smutný, řadím tento článek mezi ty humorné, protože takový byl Hubertův život, podobně jako jeho jméno.