Dušičky

Dušičky jsou již za dveřmi, ale chození po hřbitovech není nic pro mě. Máma mě za to, že na hřbitov často nechodím, dříve plísnila. To ale jen do doby, než tam zažila zážitek, který sice nebyl paranormální, ale určitě nebyl normální.

Na hřbitově mámě totiž ukradli mobil, který si tam odložila při zasazování květin. Přišlo mi to zvláštní, protože se jednalo o velmi malý, starý tlačítkový mobil, který kdysi dostala zdarma na nějaké předváděcí akci. Nebyl to žádný nabušený ajfoun. Hřbitov mi přišel jako místo, které není typické pro krádeže, ale vzhledem k tomu, že jsme v Čechách, byla jsem ochotná tomu uvěřit.

Máma zkroušeně odjela ve své staré paštice (Felicii) a za několik dnů mi volala, že si musela koupit nový hňuňavej. Když jsem jí nerozuměla, vypadlo z ní, že si koupila zbrusu nový Hyundai. Podivila jsem se tomu, protože na mojí mámu se mi to zdálo jako velmi impulzivní krok, koupit si skoro ze dne na den nové auto. Po chvilce konverzace z toho vyplynulo, že si nekoupila nové auto, nýbrž nový mobil Huawei. Dokonce mě neúspěšně přesvědčovala o tom, že mi volá, protože jí zajímá, jak se mám, ale kdybych náhodou věděla, jak se na hňuňaveji vypíná baterka, kterou si omylem zapnula a nejde jí vypnout, tak bude ráda.

Tento krok se poté opravdu ukázal jako unáhlený. Mámin starý mobil totiž našel táta, který jejím autem tajně jezdil do Kauflandu. V autíčku vypadal jako Hightower z Policejní akademie. Musel si posunout sedačku asi o metr dozadu a ukradený mobil na něj vykouknul.

Vidíte, i toto vám Památka zesnulých může přinést. Pro mámu to byla zjištění, že lidé nejsou zase tak nepoctiví, její paměť už není tak svěží, její angličtina je takřka katastrofální a taťouch zase dělá něco potají.