Co tě nezabije, to tě posílí

Bohužel ani tento podzim se mi nevyhnula obvyklá sezónní střevní chřipka. Ačkoli letos to bylo celé tak podivné, že si vlastně nejsem dosud jistá, co to bylo. Každopádně skoro týdenní průtrž mračen všech vůní a barev mě zcela vyčerpala. Ve chvílích nejhorších jsem (podobně jako Božena Němcová) směrovala své myšlenky k dětství a vytanulo mi na mysl hned několik vzpomínek v souvislosti s mým zdravím a nemocí.

V životě mě jen jednou píchla včela. Byla jsem malá a bylo mi líto, že si utrhla zadeček a obětovala kvůli žihadlu svůj život. Když jsem byla ještě menší, píchla mě (opět jen jednou) vosa a líto mi jí nebylo. Byly mi tehdy 2 roky a řvala jsem jak tur. Píchla mě do bříška a má bolest byla nezměrná. Na dvorku jsme měli sud s dešťovou vodou. Moje tehdy mladá a soucitná maminka to vyřešila tak, že mě do sudu s vodou hodila rovnou. Prý mě to přešlo poměrně rychle.

V době, kdy se mé zoubky z mléčných měnily na stálé, každou chvíli se mi nějaký viklal. Většinou jsem si s nimi hrála ve školce, když jsme měli spát tak, že jsem do zubu šťouchala jazykem. Zoubek se mi sice viklal hodně, ale ne a ne ven. Máma mi zuby kontrolovala a zjišťovala, jak moc se mi kývou. Jelikož jsem právem pojala podezření, že se mi na zub nechce jen dívat, nýbrž mi ho chce surově vyrvat, odmítala jsem. Po opakovaném přesvědčování jsem uvěřila a ústa pěkně dokořán otevřela. Pak si jen pamatuji pocit křivdy a zvuk toho, jak zub opouští mojí dáseň. Do života mi tato příhoda dala následující ponaučení: "Na své bližní si hubu nikdy neotvírej, i kdyby tě o to třeba 100x prosili!"

Jiné příkoří mi maminka přichystala, když jsem měla teplotu. Tehdy jsem prodělala něco, co si představuji pod pojmem hysterický záchvat. Měli jsme (už tehdy) starý rtuťový teploměr, kterým se teplota v podpaží měřila přibližně 5 minut. Mámě jaksi nekorelovala teplota na teploměru s mojí teplotou na čele a s mým celkovým stavem, a proto mi neustále dokola cpala pod mojí zesláblou dětskou paži ten děsný teploměr. Tento úkon zopakovala dohromady 19x! Od té doby si při zvýšené teplotě beru paralen a změřit mě někdo může jedině až budu ve stavu, kdy nebudu moci odporovat.

Navzdory výčtu tohoto "týrání" věřím, že to se mnou moje rodina myslela vždy jedině dobře. Někdy se tomu docela divím a jsem ráda, že jsem svoje dětství (skoro) ve zdraví přežila.