Chleba

Před pár lety jsem ještě jako studentka vystupovala s houslemi. Hráli jsme nějaký koncert a už si ani moc nepamatuji, co to bylo. Co si ale pamatuji bylo občerstvení. Snědla jsem tam tenkrát 9 lahůdkových chlebíčků. Nacpala jsem se tak, že jsem při vystoupení sotva mohla dýchat.

Zaujal mě tehdy jeden spoluhráč, který si s sebou přinesl svačinu (amatér!). Tenkrát bych řekla, že byl ve středním věku nebo možná i nad hrobem, ale zpětně bych řekla, že mu nebylo víc jak pětatřicet (podotýkám, mě nebylo ani 20). Žmoulal tam chleba v ubrousku a můj tehdejší učitel mu moudře radil ať si také vezme chlebíček (byl to filharmonik, tudíž profesionál, a proto věděl, jak se na takovýchto akcích má chovat). Pětatřicetiletý stařík však zarputile odmítal a s vidinou toho, jak mu manželka vyčiní až přijde domů s plným chlebníčkem, tlačil do hlavy domácí svačinu.

Občas nad některými událostmi a lidmi ze své minulosti přemýšlím a nezřídka se mi stane, že mám na danou věc jiný názor než tenkrát. Tehdy jsem si říkala: "Chudák, má tak přísnou manželku. Asi by ho zmlátila, kdyby domů přinesl chleba a vyprávěl jí o vlašáku." O pár let později mě napadlo: "To je tak hezké, má svojí ženu tak rád, že radši sní chleba s máslem s láskou a od srdce namazaný než si dát sebelepší chlebíček na světě a ke všemu zadarmo."

Napadá mě, co bych asi udělala já na místě té manželky. Přítel by mi z rautu poslal fotky, které by pořídil přes telefon, mě by bylo líto, že tam nejsem s ním a nejspíš bych mu napsala ať se tam pořádně nají. Pokud bych se dozvěděla, že tam bylo jídlo zdarma a on se nacpal mojí svačinou, doma bych mu vyčinila: "Ty jsi takovej vůl! Mohla jsem mít svačinu do práce a s cenami dnešních potravin jsi odmítl kaviár?" Nejspíš bych nevnímala romantiku, ale spíš neprozíravost. A přítel, protože ví, že bláznům se nemá odporovat by zapomněl chleba v autě, možná i v lednici u nás doma, nic by si s sebou nevzal a tím pádem by žádný problém s jídlem nevznikl.

Ať je to jak chce, nemohu tehdejší zážitek s chlebem dostat z hlavy. Obraz domácí svačiny společně s těmi mými 9 chlebíčky mi v hlavě stále leží a občas o celé věci přemítám. Co si asi řeknu za dalších 10 let? Myslím si, že to bude něco jako: "Teda já ale měla času myslet na takový kraviny!"

(P.S. Svého přítele nazývám volem opravdu jen v naprosto vzácných a ojedinělých případech…)