Charita

Z charity jako takové mám poněkud ambivalentní pocity. Myšlenka je dobrá, ale realita často pokulhává.

Když jsem si začala vydělávat, plat nebyl kdovíco. Na farmářském trhu jsem si dávala po noční službě obligátní sekanou v housce a točené pivo. Chtěla jsem si koupit polévku minestrone, ale zdála se mi drahá. Chodila tam taková malá Indka s prázdným papírovým kelímek od kávy a loudila peníze. Hodila jsem jí tam pár (těžce vydřených) drobných a sotva co jsem vyhodila mastný papír od sekačky, ona si stihla vystát frontu hádejte na co? Ano, na polévku minestrone.

Od dětství jsem ráda přispívala na zvířata a u východu supermarketu jsem házela drobné na vodící psy. Později jsem pokračovala příspěvky na týrané a zanedbané koně, příspěvky pro zvířata z útulků a azylových farem a příspěvky do zoo. Všimněte si, že moje důvěra v darování peněz na zvířata je silnější než v dobročinnost určenou lidem. Ohledně lidí jsem se vzmohla jen na darování oblečení a vyvrcholilo to letos adopcí na dálku. Pro jistotu jsem adoptovala 4 děti, abych měla jednou radost z toho, že alespoň jedno vystudovalo.

Na své třicátiny jsem si jako dárek od svých kolegů vybrala peníze, které jsem věnovala charitě. V práci, když se mě ptali, co si za to koupím jsem řekla, že je věnuji na zvířata, protože na ně (své kolegy) mám tolik silných vzpomínek, že kupovat si cokoli na památku opravdu netřeba.

Když je pomoc adresná a člověk tak činí ze srdce, je charita skvělá věc. Přítel mi rozmlouval, ať nedávám moc peněz, protože se stejně všechny na daný účel neposkytnou. Já se svojí logikou jsem mu opáčila: "No právě, tak aspoň něco málo, aby se k těm potřebným dostalo!"

Jestli jsem na něco alergická, jsou to pouliční sbírky. V ty mám podobnou nedůvěru, jako v někoho, kdo dělá v neziskovce a jezdí zbrusu novým Mercedesem.

Vše se má dělat s rozumem, i ty dobré skutky. Kdyby se člověk rozdal a na všechny přispíval, mohl by pak uspořádat sbírku akorát tak sám na sebe.