Aby tě nepokakal beránek...

Znáte toto velikonoční pořekadlo? Já ho neznala spoustu let. Prozradil mi ho až můj současný přítel. Jelikož se dárkům obvykle nevyhýbám, přijala jsem tedy tradici, že se musím na Velikonoční pondělí nechat obdarovat, aby mě nepokakal beránek. Domnívám se, že je to spíše jakýsi imaginární bratranec zlatého prasátka, kvůli kterému jsem nucena na Štědrý den hladovět (tak alespoň malá satisfakce).

Příjemnou procházkou jsme se do pozvolného kopce ubírali do naší oblíbené kavárny. Mezitím jsme viděli auto celé pokakané od ptáků. Majitel si zjevně na Velikonoce nic nového nepořídil. My byli v klidu. Dostala jsem sportovní podprsenku a přítel ode mě na oplátku sportovní ponožky. Šli jsme se provětrat a všem neohroženě ukázat, že jsme podarovaní, a že my se žádného beránka rozhodně bát nemusíme.

Došli jsme do vytouženého cíle naší cesty a prohlíželi si lákavou nabídku zákusků. Nevím, zda měl přítel vlivem tělesné aktivity nedostatek cukru v krvi nebo se projevil jeho ekonomický duch, ale zkrátka si nějak vypočítal, že 2 lidé jdoucí 3,3 km si zaslouží 3 zákusky.

Začalo to celkem slibně. Půlku mého velikonočního kuřátka si brzy vzal do péče a téměř ho vdechnul. S kremrolí jsem mu mezitím pomohla já. Byla to romantika, dávat si do nosu dobroty za krásného počasí a užívat si pohodu volných dní. Pak ale začalo přituhovat. Zákusky byly velké a jelikož se neřadím mezi nadšené a pravidelné konzumenty sladkostí, brzy mi začal docházet dech. Přítel mě povzbuzoval slovy: "Ještě si dej tohle, je to výborné!" Po prvotním nadšení i on začal postupně projevovat známky přeslazení a naléhal na mě: "To mi jako nepomůžeš? Jez!" U větrníku se naše návštěva kavárny změnila téměř v boj o život. Přítel mě zoufale s cukrem snad i v oku motivoval slovy: "Sežer to, dělej!"

Nevím, jak pro vás, ale Velikonoce už pro mě nejsou jen oslavou jara, ale momentálně i malinko obávaným svátkem. Nejdřív se bojíte, že vám někdo namlátí, a když ne, tak uschnete. Pak vám vyhrožují fekálním beránkem a ve finále riskujete cukrovku, když vám krém z kremrolí leze i z uší.

Když jsme šli domů narvaní k prasknutí a sotva funěli, došlo mi, že my se bát nemusíme – nás beránek nepokaká. My se totiž zřídíme docela v pohodě úplně sami (domů jsme dorazili sice včas, ale byl to boj).

Všem přeji krásné Velikonoce!